Když kocour zkouší maturantky z Bradburyho
09.10.2025
KDYŽ KOCOUR ZKOUŠÍ MATURANTKY Z BRADBURYHO
9.10. 2026 – Sál Forea Lanškroun
Před deseti lety Jan Střecha přetavil se souborem Praškeble povídku Raye Bradburyho Sklenice na divadelní prkna. Tenkrát to byl divácký zážitek a skvělá herecká příležitost pro Vojtu Kráčmara a Jana Scheuera.
Poetika amerického autora Střechu evidentně inspiruje a neopouští i při psaní pro studentský soubor gymnázia Lanškroun Škeble. Setkali jsme se s ní i ve hře Studna. V nové hře Bradburyho kocour mu svým osobitým způsobem skládá poklonu a zároveň dává příležitost hned čtrnácti herečkám. Řadě z nich napsal hravé role takříkajíc na tělo. Tím podle mého názoru mistrně vyvrací jinak patrně pravdivý fakt, že divadlo bývá častěji příležitostí pro mužské role.
Na hře je také znát, že do vzniku situační komiky zasahovali sami studenti, když si dělají legraci ze sebe i z učitelů, což by bez detailní znalosti současného prostředí lanškrounského gymplu nešlo. Bradburyho odkaz nacházím především v nadpřirozené postavě kocoura Dixieho, který patřil velkému spisovateli až do jeho smrti. Kocour jako výhra doputuje z Ameriky na gympl, kde neúprosně školí maturantky „kontrolními otázkami“ ze znalosti Bradburyho povídek. Kocour je samozřejmě zná velmi dobře, neboť byl přítomen tomu, když je jeho páníček psal. Režisér asi trochu riskoval obsazením hlavní role kocoura Dixieho Václavem Kolomým, nováčkem souboru, ale výsledek je nenuceně přesvědčivý.
Střecha v nové hře pálí ostrými i do samotných studentů, když nastavuje zrcadlo studentské lenosti a snaze ošidit přípravu na maturitu. Divák si jen může klást otázku, zda je tato snaha přirozená a tolerovatelná, nebo zda už není předzvěstí temných proroctví z Bradburyho nejznámějšího románu 451 stupňů Fahrenheita. Tam se společnost zblázněná do zážitků a primitivní zábavy systematicky zbavuje knih a pronásleduje jejich majitele. Ačkoliv je hra studentskou komedií, v pozadí vnímám přítomnost vážných a velmi současných témat. Třeba všudypřítomného střetu vzdělanostní kritické společnosti s povrchní populistickou rétorikou části politické reprezentace.
Diváci se ale především dobře baví. Úvodní debaty studentek nad povinnou maturitní četbou jsou velmi autentické, přitom slovní přestřelka v takovém počtu hereček patří k náročným divadelním disciplínám. Také všechny tři pedagožky se publiku líbily. Kateřina Toncrová především svou uvěřitelnou polohou a upřímným oslovováním žákyň „princezny“. Adéla Žáková byla více parodií na ředitelku než reálnou osobou, ale o to více mě bavila její přísnost podpořená barvitou hrou mimických i okohybných svalů. Nekompromisní úča v podání Emy Adamcové se natolik vzdálila předchozí poloze maminky z Mašinek, že jsme si až po přestávce správně ujasnili, že jde o jednu a tutéž osobu.
Do souboru po roce v Americe naskočila i Eva Janyšková a, světe div se, hned v roli americké velvyslankyně Mrs. Robinson. V této „malé“, ale nepřehlédnutelné roli režisér využil nejen Evčinu brilantní angličtinu, ale se sobě vlastním humorem si stihl vyřídit účty i s buranským pojetím trumpovské administrativy. Šťavnaté role mají také pošťačka Žaneta Jany Vackové a Maruna Oldřišky Urbanové, které se v nich vzájemně alternují.
V neposlední řadě musím zmínit i výborného Prokopa Hejla coby školníka Slaninu. Specifický Prokopův výraz i barva hlasu této roli sluší a přirozeně jí dodávají komický nádech, a to i ve vztahu k synu Oldovi.
Hru oživují živý saxofon, kytara a tanec maturantek.
Jan Střecha v závěru zmínil, že podobných studentských souborů je v Čechách pomálu a většinou se spojují s velkými městy. Můžeme být rádi a hrdí zároveň, že Lanškroun má to štěstí.
František Teichmann