Tajemná sklenice leccos odtajnila

Řekl jsem si, že to vypotím hned, začerstva…tak tedy. Už před čtrnácti dny měla premiéru hra Sklenice. Složení herců i sám režisér Střecha dávali tušit, že je třeba zpozornět a nepropásnout příležitost podívat se, kam se posunulo lanškrounské ochotničení.

Sklenice je ale trochu jiné představení, než na jaká jsme u nás v Lanškrouně zvyklí. Skupinka bývalých gymnazistů zkrátka nechtěla pověsit herectví na hřebík a vnukla Janu Střechovi myšlenku připravit pro bývalé škebláky něco pikantnějšího a dospělejšího. A tak se pustil do lehce hororové povídky od Raye Bradburyho a uzpůsobil tohle dílko současným českým reáliím.

Střecha do příběhu evidentně přidal humor, ale vtipné dialogy jen vytváří první plán, pod kterým je o dost temnější vrstva nelichotivé sociální sondy do naší cynické každodennosti. Prosťáček Franta si z předváděcí akce přiveze domů sklenici se záhadným obsahem. Ten se stává středobodem jeho dnů, důvodem debat s přáteli i katalyzátorem osudových událostí.

Zápletku neprozradím, ale nebudu dělat tajemství z faktu, že hra má dvě úžasné herecké příležitosti. Dobráckého, ale poněkud natvrdlého Františka a šéfa, protřelého prodavače z předváděcích akcí. K hlavní roli se nakonec propůjčil Jan Scheuer a zdařile mu sekundoval Vojta Kráčmar. Oba zúročili zkušenosti z mnoha předešlých rolí. Honza pobral svou roli velmi profesionálně a to nejen precizní znalostí textu, ale i tím, jak přesvědčivě se zabydlel v osobě jezeďáka Františka. Nezapomínal uhrát jemné grimasy ani typické postoje a pohyby vesnického vidláka. Postavě přitom nechyběla ani charakteristická podmanivost ochotnického nadšení. Jedním slovem zážitek. Vojta měl hereckou příležitost o poznání snazší už tím, že textu se musel učit mnohem méně. Šéf nebo-li „šmejd“ je sám o sobě karikaturou bodrého prodavače, a tak není až tak složité tuto výsostně extravertní roli sehrát. Tuším však, že jeho show mělo takové grády, že leckomu z publika by bez problémů vnutil vysavač nebo alespoň sadu hrnců. Ostatní herci už hlavním postavám víceméně zdatně sekundovali.

Hra měla spád a nebál bych se s ní ani na prkna renomovaných divadel. Ze všeho nejvíce si však cením vůle a nadšení, ze kterých se podobné věci rodí. A že to nebylo lehké, dokládá i fakt, že kompletně pospolu se herci poprvé sešli až na premiéře.

František Teichmann