Pavel Studený jako Deus

Eliška Kubešová si roli matky Pučálkové užila

Amina Veronika Burešová

Přetavit ale relativně krátkou a devadesát jedna let starou povídku do divadelní hry tak, aby bavila i současného diváka, nebylo vůbec jednoduché. Režisér přiznal, že druhou půli musel doslova nastavit „jako kaši“ a dát příběhu jasnou dějovou linku. I proto povídku doplnil třeba o postavu antického Boha Dia v podání Pavla Studeného, která zasáhne na konci děje a naplní přání žirafy Aminy dostat se tam, kam touží. Hrou také provází vypravěčky Vendula Kroulíková a Viktorie Vogelová. Hra tím dostala filmovou klipovost, ale současně i spád, protože děj se jejich vstupy rozděluje na menší fragmenty ukotvené v jednoduché ale zcela funkční scéně.

O Janu Střechovi se ví, že píše role hercům na tělo. Asi ne ve 100%, ale minimálně na ty hlavní si myslí dopředu. Na výsledku je to znát. Ústřední dvojice rodičů Františka a Anny Pučálkových zahraná Vítem Šemberou a Eliškou Kubešovou fungovala bezvadně a jejich manželská chemie byla velmi přesvědčivá. Konečně už v Helimadoe Vítovi „fotrovská“ role seděla a pro talentovanou Elišku je Anna jistě velkou hereckou příležitostí. Jako režisér bych asi nejtěžší hlavu měl z toho, jak ztvárnit Aminu. I s tím si ale režisér lišácky poradil, když dal příležitost děvčatům, která jsou zvyklá prezentovat se tělem. Veronika Burešová i Nela Schlegelová tančí pole dance, i proto dokázaly přesvědčivě zvládnout ladné žirafí pohyby i výrazy. Typologie obou dívek skvěle seděla i na měnící se věk a postupné změny zvířete. Odměnou za množství grimas a náročné pohybové kreace na tyči bylo oběma herečkám to, že se nemusely učit žádné žirafí repliky.

Pro herce ale text nemohl být strašák. Vtipný situační humor byl velmi uvěřitelný a současný, konečně sál se dobře bavil od začátku do konce. Když třeba praktická a evidentně rázná matka Anna Pučálková nadzvedne Amině nohu a suše konstatuje: „Je to čuba“, nelze se nad jejím věcným přístupem čtyřnásobné matky nesmát. Chechtal jsem se tak, že mám všechny fotky z tohoto momentu máznuté. Škoda.

Silnou stránkou hry jsou i děti Pučálkovic. Má žena se pro jistotu šla „citlivě“ zeptat Tomáše Zpěváka, jestli opravdu ráčkuje. Jeho záporná odpověď, ji poněkud zaskočila. V roli Lubora byl fakt dobrý a logopedii nepotřebuje. Děti sehrály sourozeneckou bandu plnou vzájemných šarvátek i citu, který se přenáší především na Aminu a benjamínka Helču ztvárněnou Katkou Toncrovou. Jen se obávám, že její dětské rysy od role v Helimadoe rychle prchají a brzy si „řeknou“ o dospělejší roli.

Střecha má evidentně rád silné ženské postavy. Ani se nedivím, že majitelku domu Dolečkovou dostala Tina Stasiowská. Chvilku sice váháte, jestli je vám sympatická, ale záhy pozitivní emoce jednoznačně zvítězí. Naopak hygienička Evy Janyškové má s oblibou smůlu, nakysle striktní úřednici sehrála dokonale. Až se mi vybavila sociální pracovnice Zubatá z Kolji v podání Reginy Rázlové.

Střecha umí divadelní kaši nejen nastavit, ale i skvěle dochutit. Řeknu to přímo, hry souboru Škeble baví a nebojím se říci, že jsou zárukou dobré a kvalitní zábavy, za kterou se rozhodně nechodí jen z rodičovské povinnosti nebo, nedej Bože, slušnosti. To platí pro pohled diváka. Jak významně herecké zkušenosti vstupují do životů herců, nelze jednoznačně definovat, ale na 100 % je změní. Z mixu toho všeho, čím se mladí herci nakazí, vyčnívá sebevědomí, schopnost veřejné prezentace a blízký vztah k divadlu. Z lanškrounského gymnázia pak Škeble dělá o kus lepší školu.

František Teichmann, foto autor